Noc v kaliningradu, aneb takový běžný život v Rusku

V Kaliningradu se pomalu stmívá, stojím na Leninově třídě a čekám na svou ruskou kamarádku, říkejme jí třeba Nasťa. Přede mnou je obchodní centrum Evropa a vedle mě babička prodávající kvas – v životě se má zkusit všechno – zkracuji si čekání sklenkou kvasu od pouliční prodejkyně a přemýšlím nad tím, jestli se z něj poseru dnes nebo až zítra… Vysvětluju pár somrákům, že nebudu mluvit žádným jazykem, kterým mluví oni a že ani to není důvod k tomu, abych jim dal na vodku. Za chvíli Nasťa přijíždí.

Přidává se k nám také Nasti kamarád, třeba Ivan. Je mu něco málo přes pětadvacet – vystudovaný historik, který dělá v supermarketu – práce v oboru prostě není. První věc, kterou zpozoruji, je vodka – z Ivana je cítit na tři kroky. Nasťa se ho ptá, jestli pil, Ivan lehce zavrávorá a říká, že si doma dal jedno pivo. Vtom mě znovu zasáhne vodkový odér z jeho dechu – zfaulován je značně.

Úplně ztracen v cizí zemi

"Neznámá

Každý se asi při svých cestách nebo i kdekoli jinde ocitl v situaci, kdy si připadal úplně ztracen a nevěděl nejen kam dál jít, ale ani kde je. Když se toto stane ve vlastním městě, řešení je většinou docela jednoduché, ale když se k tomuto pocitu totálního ztracení přidá také kulturní šok, není o co stát. A nebo je to naopak pocit, po kterém každý odvážný cestovatel touží?

Cítil jsem, že jsme se zastavili, tak jsem otevřel oči… Seděl jsem v autobuse a vedle mě nějaký barák; napravo sráz a na něm spousta malých domečků a několik mešit. Jo a taky na sedadle vedle mě Baruš. Istanbul! Člověk té noci naspal něco málo přes hodinu na budapešťském letišti, další hodinku v letadle a k tomu ještě půlhodinku ve zmíněném autobuse. Ale kam jsem se to vlastně dostal? Předchozí vzpomínky jsou jasné, na istanbulském letišti jste vystoupili z letadla a snažili se dostat do města. Před letištěm bylo místo, ze kterého odjížděla spousta autobusů různých čísel a písmen (ano, autobus 79EA může jet opravdu na druhý konec města, než 79EB) a všechny jely neznámo kam. Ptám se přítomného dispečera, který autobus jede do centra. Rozhazuje rukama kolem sebe a lámanou angličtinou po mě něco chce. Aha, žádá po nás adresu, na kterou míříme a říká nám, že Istanbul je obrovské město. Ano všiml jsem si… Adresu? A sakra, tu já vlastně nemám! A kam chcete čoveče? No přeci do centra. Ale center je víc – minimálně  evropské a asijské. Autobusy odjíždějí jeden za druhým a já se na mobilu snažím najít místo, kde leží náš hotel. Pamatuji si jenom to, že je za mostem vedle nějaké mešity. Vítejte v Istanbulu, městě mostů a mešit!

Dva netradiční pohledy na noční Prahu

Člověk většinou vnímá noční Prahu jenom jako několik šmouh při cestě z restauračního zařízení domů. :) Při téhle cestě se většinou nepodíváme na Karlův most ani na Hrad ale na Lazarskou a při troše štěstí i na Anděl. Málokdy si člověk udělá procházku přes noční Hrad a Staré Město. Mě se toto poštěstilo pár měsíců zpátky, když jsem po Praze prováděl dvojici ukrajinských kamarádů. Byla zima a mě se nechtělo moc vytahovat foťák ale u dvou míst jsem neodolal – ani jedno z nich totiž není v noci obvyklé.

Za vstup do Zlaté uličky se ve dne tvrdě platí (rád používám přirovnání s placením vstupného do nákupního centra) a v noci je většinou zavřena a hlídána hradní stráží. Nám se poštěstila výjimka a do uličky jsme se dostali bez placení a problémů. Druhou věcí, která mě zaujala byl pohled ze Staroměstské mostecké věže na Karlův most téměř bez turistů a také na osvětlený Pražský hrad.

 

Dva netradiční pohledy na noční Prahu

Fírou metra snadno a rychle

Automatické metro M5 v Milánu

Jak se stát fírou metra snadno a rychle je otázka, která určitě zajímá spoustu malejch kluků i strarejch chlapů a musím se přiznat, že na pár dnů za panel bych zasedl taky rád. No a tak když se mi naskytla možnost brigády pro Dopravní podnik… Ale ne, dost už bylo mystifikací. :D

Když jsem se dozvěděl, že v Milánu jezdí automatické metro, neváhal jsem, a do míst, na které jsme se šli při prosincové víkendové cestě podívat, jsme ho zařadili. Automatickým vlakem jsem kdysi jel v New Yorku, říkají tomu AirTrain a jezdí z letiště JFK na Jamajku (terminál MHD Jamajka samozřejmě :). Na tomhle vláčku bylo asi nejobdivuhodnější, jak řezal výhybky ve stovce, ale o tom možná jindy. :) Každopádně teď jsme byli v Miláně a mířili na nově otevřenou trasu metra M5, které se prohání v jedné z periferních části města.

Dá se tam vltézt aneb urbex ve Vilniusu

"Urbex V létě jsme se v rámci putování po Pobaltí ocitli s kamarádem v Litvě, kde jsme měli jako jediný cíl stanovené hlavní město Villnius. Na místě jsme kontaktovali pár gaučsurferů a nakonec se rozhodli spát u postarší gaučsurferky Virginie, která vychovala celou surferskou rodinu a čtyři z jejich pěti dětí jsou surfery – obdivuhodný výkon. :) Druhý surfer, který se ozval, byl mladý kluk, který nám nabídl prohlídku města a ukázku pár místních restaurací. A i toto je nabídka, která se neodmítá, takže jsme se potkali na náměstí před radnicí a vydali se s ním na procházku po městě.

Znali jsme se s ním asi jen dvacet minut a tu jsme náhle procházeli kolem nějakého starého komplexu budov nedaleko centra. Zvědavost mi nedala a tak jsem se optal, co v té budově kdysi bylo. „To býval kostel a jeho část je teď přestavěna na věznici.“ A měl pravdu, šlo o kostel Srdce Ježíšova ze sedmnáctého století… „A dá se tam vlézt?“ zněla moje celkem logická otázka. Odpovědí mi bylo, že dá, ale že objekt není veřejně přístupný. „No tak tedy jdeme!“

A tak jsme se bez jakýchkoli zákazů a překážek ocitli uvnitř skupiny budov, které přímo vyzývaly k prozkoumání – tedy k urbexu. Do samotného kostela jsme nešli – více nás zajímala věznice, která byla v provozu až do roku 2007. A tak jsme jí prošli odshora dolu a nafotili, co se dalo. Jenom jsem měl takový pocit, že uvnitř se nacházelo mnohem více místností pro dozorce než pro samotné vězně a že podzemí není zdaleka tak strašidelné, jak bych u podobného objektu čekal.

Urbex ve Vilniuském vězení

Jak jsem se seznámil v seznamovacím metru

Bylo to jednoduché, potřeboval jsem se dostat z bodu A do bodu B a šlo konkrétně o stanice Malostranská a Dejvická na lince metra A. Byl sobotní večer a člověk by se za běžných okolností nad touto cestou metrem ani nepozastavil. Ale ejhle – když jsem nastupoval na Malostrandě, přečetl jsem si velký plakát, že mám možnost se účastnit velké seznamovací akce a že tento den je ve všech soupravách řazen komunikační vůz. Pod tímto pojmem jsem si nedovedl nic představit a tak jsem si vzpomněl na staré dobré, do médií pouštěné, označení seznamovací vůz. Takovou možnost, jako je jízda seznamovacím vozem jsem si samozřejmě nemohl nechat ujít a tak jsem zamířil přímo k prostřednímu vozu i když za jiných okolností bych vyhledal vůz první, abych mohl na Dejvické rychle přestoupit.

Jak dostopovat do Vídně?

Plán víkendové cesty do Vídně mi ležel v hlavě už dlouho ale až teď se mi ho podařilo s kamarádkou Antonií zrealizovat. Aby to nebyla cesta zase až tak nudná, vyrazili jsme nikoli vlakem ani busem (natož žlutým busem) ale stopem. Těsně před hranicí Prahy ve vesničce Lhotka se dá městským autobusem přiblížit až těsně k dálnici D1 (zastávka K Sukovu) a toho jsme také využili. Skvělou věcí bylo, že mezi zastávkou a dálnicí se nacházel čínský prodejce potravin, takže bylo možno zakoupit tekuté osvěžení a vydat se na spot. 

Spot měl být nejlepší volbou v celé Praze a tak jsme šli téměř na jistotu – i když jeden nikdy neví. Jedinou nevýhodou bylo, že auta byla pěkně rozjetá a tak se na první pohled nikomu stavit nechtělo… Po pěti minutách jsem se rozhodl jít k přilehlému fast foodu trochu se řidičů ptát. Ale to nebylo vlastně ani potřeba – než jsem stihl oslovit prvního, už za mnou běžela Tonda a vesele se usmívala. Naskákali jsme do auta slovenského obchodního zástupce jedoucího z Jablonce nad Nisou a dojeli s ním až do Šalingradu.a

V Šalingradu jsme byli vysazeni na Vídeňské a abychom zahnali mírnou únavu, rozhodli jsme se na benzíně pro kafe z automatu. Udělal jsem moc dobře, že jsem volil klasiku v podobě krémové čokolády – Tonda na svoje skořicové kapučíno nadává snad ještě teď. :) Na spotu jsme nestrávili ani pár minut a už zastavoval mladý kluk v mírně potuněném autu, který nám nabídl odvoz k Mikulovu. Mírně mě znepokojil pohled na všechna jeho tetování a poslech právě hrající skupiny Orlík, ale co se dá dělat – jedem dál k hranici. Týpek se nakonec ukázal v pohodě a dokonce mi vnukl zajímavou myšlenku. Uprostřed Novomlýnské nádrže je na ostrůvku opuštěný kostel v bývalé obci Mušov – možná někdy příště. :)

Autor

Autor: Adam NovákHonza Groh je tak trochu projekťák v kravatě, ale taky geograf od map, malinko ajťák a hodně punkáč. Cestuje všemi světovými směry – největší šanci ho potkat máte však na východě. Nikdy nepohrdne půllitrem kvalitního piva a koncertem dobré kapely.