Dá se tam vltézt aneb urbex ve Vilniusu

"Urbex V létě jsme se v rámci putování po Pobaltí ocitli s kamarádem v Litvě, kde jsme měli jako jediný cíl stanovené hlavní město Villnius. Na místě jsme kontaktovali pár gaučsurferů a nakonec se rozhodli spát u postarší gaučsurferky Virginie, která vychovala celou surferskou rodinu a čtyři z jejich pěti dětí jsou surfery – obdivuhodný výkon. :) Druhý surfer, který se ozval, byl mladý kluk, který nám nabídl prohlídku města a ukázku pár místních restaurací. A i toto je nabídka, která se neodmítá, takže jsme se potkali na náměstí před radnicí a vydali se s ním na procházku po městě.

Znali jsme se s ním asi jen dvacet minut a tu jsme náhle procházeli kolem nějakého starého komplexu budov nedaleko centra. Zvědavost mi nedala a tak jsem se optal, co v té budově kdysi bylo. „To býval kostel a jeho část je teď přestavěna na věznici.“ A měl pravdu, šlo o kostel Srdce Ježíšova ze sedmnáctého století… „A dá se tam vlézt?“ zněla moje celkem logická otázka. Odpovědí mi bylo, že dá, ale že objekt není veřejně přístupný. „No tak tedy jdeme!“

A tak jsme se bez jakýchkoli zákazů a překážek ocitli uvnitř skupiny budov, které přímo vyzývaly k prozkoumání – tedy k urbexu. Do samotného kostela jsme nešli – více nás zajímala věznice, která byla v provozu až do roku 2007. A tak jsme jí prošli odshora dolu a nafotili, co se dalo. Jenom jsem měl takový pocit, že uvnitř se nacházelo mnohem více místností pro dozorce než pro samotné vězně a že podzemí není zdaleka tak strašidelné, jak bych u podobného objektu čekal.

Urbex ve Vilniuském vězení


Urbex ve Vilniuském vězení Urbex ve Vilniuském vězení Urbex ve Vilniuském vězení

A přesně tahle historka je jeden z důvodů proč mám tak rád gaučsurfing. Je to způsob, kde můžete během minutky najít spousty zajímavých lidí, kteří vám ukážou cizí město tak, jak ho znají oni sami jakožto místní.