Úplně ztracen v cizí zemi

"Neznámá

Každý se asi při svých cestách nebo i kdekoli jinde ocitl v situaci, kdy si připadal úplně ztracen a nevěděl nejen kam dál jít, ale ani kde je. Když se toto stane ve vlastním městě, řešení je většinou docela jednoduché, ale když se k tomuto pocitu totálního ztracení přidá také kulturní šok, není o co stát. A nebo je to naopak pocit, po kterém každý odvážný cestovatel touží?

Cítil jsem, že jsme se zastavili, tak jsem otevřel oči… Seděl jsem v autobuse a vedle mě nějaký barák; napravo sráz a na něm spousta malých domečků a několik mešit. Jo a taky na sedadle vedle mě Baruš. Istanbul! Člověk té noci naspal něco málo přes hodinu na budapešťském letišti, další hodinku v letadle a k tomu ještě půlhodinku ve zmíněném autobuse. Ale kam jsem se to vlastně dostal? Předchozí vzpomínky jsou jasné, na istanbulském letišti jste vystoupili z letadla a snažili se dostat do města. Před letištěm bylo místo, ze kterého odjížděla spousta autobusů různých čísel a písmen (ano, autobus 79EA může jet opravdu na druhý konec města, než 79EB) a všechny jely neznámo kam. Ptám se přítomného dispečera, který autobus jede do centra. Rozhazuje rukama kolem sebe a lámanou angličtinou po mě něco chce. Aha, žádá po nás adresu, na kterou míříme a říká nám, že Istanbul je obrovské město. Ano všiml jsem si… Adresu? A sakra, tu já vlastně nemám! A kam chcete čoveče? No přeci do centra. Ale center je víc – minimálně  evropské a asijské. Autobusy odjíždějí jeden za druhým a já se na mobilu snažím najít místo, kde leží náš hotel. Pamatuji si jenom to, že je za mostem vedle nějaké mešity. Vítejte v Istanbulu, městě mostů a mešit!

Po minutce hledání říkám, že se alespoň přiblížíme a ukazuji pánovi čtvrť Sisli. Směje se mi – prý: „Sisli not center“. No a co… Ukazuje na místo, kde se dají zakoupit lístky a pak na autobus jakéhosi čísla a písmene a naznačuje další tři přestupy na zastávkách, jejichž jména zapomínám dříve, než je onen dispečer vyslovuje. Kupujeme si lístky – jsou pěkně drahé, hold jsme 40 kilometrů za městem. Dispečer nás pobízí do autobusu, ptáme se řidiče, jestli opravdu jede do centra či alespoň Sisli. Ne! Zase vystupujeme, ještě, že jsem nově zakoupenou kartu na socku nepípll… Tak kam tedy dál…0 Zkoumám raději mapu. Parťačka začíná být nervózní. Ty nemáš nikde adresu toho hotelu? No ty vole! A jak to chceš najít?! Blbě! To už jsem si taky všiml…

Nakonec schováváme naše draze zakoupené lístky na socku a sedáme do jakéhosi příměstského autobusu, který prý jede do centra. Sedáme si; lístky nemáme. Barča se na mě vyjeveně kouká. A kde si ty lístky jako koupíme?! Vždyť jedeme načerno! Neřeš, když po nás budou nějaké peníze chtít, dáme jim je, když budou chtít moc peněz, vystoupíme, když nebudou chtít nic, pozvali nás… Ale?! Autobus se rozjíždí a přichází průvodčí. Cena není vysoká, berou éčka, to bude pro turisty, to nás nemůže zavést někam do pryč. Snad. Chvíli pozoruji dálnici a kontroluji směr, snažím se hledat v mapě, kdeže ten blbý hotel je, ale nemůžu se zorientovat. Kašlu na to, jdu spát, jsem pěkně unavený.

Probudím se až na zmíněném místě. Nevyspalý, kdesi. Konečná, vyhodí nás všechny z autobusu, nabízí nám taxi. Né, děkuju, my jenom procházíme, né, děkuju, utíkáme rychle pryč od autobusu a sedáme si ke stromu. Jsme kdesi uprostřed třináctimilionového města – neznámo kde a jdeme neznámo kam. Nevyspalí, hladoví. Dávám dohromady, kde by asi tak mohl být náš hotel. Mám tip na dvě místa, jenom pár kilometrů od sebe. Přemýšlím, jak bez mapy zjistit, kde jsme a jak se dostat na místo určení bez toho, aby nám někdo vnutil předražené taxi, okradl nás a nebo co všechno se nám v téhle zemi sakra může stát! Tady nikdo nebude mluvit žádným rozumným jazykem! Tady nám nikdo nepomůže! Kulturní šok přichází!

A v tom přichází vysvobození. Vidím portýra před luxusním hotelem a jdeme se ho zeptat, jak se dostat na místo, které mu ukážu na mapě. Ehm, Sir. Odpovídá angličtinou hodnou britského managera, říká mi, kde jsme a jakým autobusem se dostaneme na místo, které jsem mu ukázal. Přímo z támhleté zastávky jede přímý autobus. Přeje nám krásný den! Ano, lidé jsou tu milí. Tak vzhůru k autobusu. Lístek? Áno, vždyť jsme si ho vlastně koupili na letišti. Funguje. V autobuse kontroluji mapu. Tahle zatáčka, pak most, přesně tenhle a šup ven. Teď už jenom přejít ulici, uvidět mešitu. Jo, to bude tahle a hned tady někde za ní je? NÁŠ HOTEL!