Jak dostopovat do Vídně?

Plán víkendové cesty do Vídně mi ležel v hlavě už dlouho ale až teď se mi ho podařilo s kamarádkou Antonií zrealizovat. Aby to nebyla cesta zase až tak nudná, vyrazili jsme nikoli vlakem ani busem (natož žlutým busem) ale stopem. Těsně před hranicí Prahy ve vesničce Lhotka se dá městským autobusem přiblížit až těsně k dálnici D1 (zastávka K Sukovu) a toho jsme také využili. Skvělou věcí bylo, že mezi zastávkou a dálnicí se nacházel čínský prodejce potravin, takže bylo možno zakoupit tekuté osvěžení a vydat se na spot. 

Spot měl být nejlepší volbou v celé Praze a tak jsme šli téměř na jistotu – i když jeden nikdy neví. Jedinou nevýhodou bylo, že auta byla pěkně rozjetá a tak se na první pohled nikomu stavit nechtělo… Po pěti minutách jsem se rozhodl jít k přilehlému fast foodu trochu se řidičů ptát. Ale to nebylo vlastně ani potřeba – než jsem stihl oslovit prvního, už za mnou běžela Tonda a vesele se usmívala. Naskákali jsme do auta slovenského obchodního zástupce jedoucího z Jablonce nad Nisou a dojeli s ním až do Šalingradu.a

V Šalingradu jsme byli vysazeni na Vídeňské a abychom zahnali mírnou únavu, rozhodli jsme se na benzíně pro kafe z automatu. Udělal jsem moc dobře, že jsem volil klasiku v podobě krémové čokolády – Tonda na svoje skořicové kapučíno nadává snad ještě teď. :) Na spotu jsme nestrávili ani pár minut a už zastavoval mladý kluk v mírně potuněném autu, který nám nabídl odvoz k Mikulovu. Mírně mě znepokojil pohled na všechna jeho tetování a poslech právě hrající skupiny Orlík, ale co se dá dělat – jedem dál k hranici. Týpek se nakonec ukázal v pohodě a dokonce mi vnukl zajímavou myšlenku. Uprostřed Novomlýnské nádrže je na ostrůvku opuštěný kostel v bývalé obci Mušov – možná někdy příště. :)

Před Mikulovem jsme byli vystoupeni na autobusové zastávce, která se ukázala také jako ideální spot. Sice se začínalo stmívat, ale po patnácti minutách už stál postarší pán, který si tuze rád povídal a povídal a povídal. A tak jsme měli až do Vídně o zábavu postaráno a já si hezky zopákl svoje dějepisné znalosti. Krom toho, kdo byl poslední český král jsme se dozvěděli i to, že pán v pravidelných intervalech žaluje český stát a že občas snad i něco vyhrává. Ve Vídni jsme byli vyhozeni nedaleko Dunaje ve čtvrti Brigittenau a mohli jsme vesele pokračovat na socku a do města – tedy hned po tom, co jsem oprášil svojí němčinu a zjistil, že metru opravdu nejde říkat Unterbahn, ale musím pouze a jednoduše U-bahn.

Sečteno podtrženo kolem 330 kilometrů jsme urazili v perfektním čase cca pěti hodin. Což je jenom o pár minut více, než busem nebo vlakem.

 

 

Přidat komentář


Bezpečnostní kód
Obnovit